Uhlíková stopa firmy: co to je, jak se počítá a proč je dobré ji znát

Ing. Lenka Smazalová

6 min čtení

ESG

Uhlíková stopa přestává být tématem jen pro velké korporace nebo ekologické nadšence. Stále víc firem – bez ohledu na velikost – se s požadavkem na znalost vlastní uhlíkové stopy setkává ze strany bank, velkých odběratelů, veřejných zakázek nebo vlastních zákazníků. V tomto článku vysvětlíme, co uhlíková stopa firmy znamená, jak se počítá, k čemu ji firma reálně potřebuje a jaké výhody přináší, když ji zná.

Co je uhlíková stopa firmy

Uhlíková stopa je souhrnné množství skleníkových plynů, které vznikají v souvislosti s činností dané organizace, vyjádřené v ekvivalentech CO2 (tzv. CO2e). Nejde tedy jen o samotný oxid uhličitý – do přepočtu se zahrnují i další skleníkové plyny, jako je metan (CH4) nebo oxid dusný (N2O), přepočtené na jednotný ukazatel podle jejich potenciálu globálního oteplování. Uhlíková stopa je nepřímým ukazatelem toho, kolik energie firma spotřebovává a jaký dopad má výroba jejích produktů či poskytování služeb na klima.

Pro výpočet uhlíkové stopy firem se dnes celosvětově nejvíc používá metodika GHG Protocol (Greenhouse Gas Protocol) – jde o nejrozšířenější a mezinárodně uznávaný standard pro inventarizaci emisí skleníkových plynů z podniků a organizací. Alternativně lze uhlíkovou stopu vykazovat podle normy ISO 14064, která se skládá ze tří částí a upravuje jak samotné vykazování emisí, tak jejich ověřování a projekty na snižování emisí.

Jak se uhlíková stopa firmy počítá – tři okruhy emisí (Scope 1, 2, 3)

Řada bílých dodávkových vozů zaparkovaných vedle sebe
Palivo spálené ve firemních vozech patří do Scope 1, tedy mezi přímé emise.

GHG Protocol dělí emise podniku do tří kategorií, tzv. scopes:

  • Scope 1 – přímé emise. Emise, které firma vypouští přímo do atmosféry a má nad nimi plnou kontrolu – typicky ze spalování paliv ve vlastních kotlích a pecích, z firemních vozidel, nebo tzv. fugitivní emise unikající z technologických zařízení a chladicích systémů.
  • Scope 2 – nepřímé emise z nakupované energie. Emise vznikající při výrobě elektřiny, tepla nebo chladu, které firma nakupuje od externího dodavatele a sama je spotřebovává. Výpočet vychází z množství nakoupené energie a emisní intenzity energetického mixu dané země.
  • Scope 3 – ostatní nepřímé emise. Nejširší a zároveň nejobtížněji vyčíslitelná kategorie – emise, které vznikají mimo přímou kontrolu firmy, ale jsou důsledkem jejích aktivit. GHG Protocol je dělí do 15 kategorií, mezi něž patří například výroba a doprava nakupovaných surovin a materiálů, služební cesty, dojíždění zaměstnanců do práce, nakládání s odpady nebo používání prodaných produktů koncovými zákazníky. Právě proto, že jde o nejrozsáhlejší kategorii zahrnující celý dodavatelsko-odběratelský řetězec, bývá pro firmy nejnáročnější na sběr dat.

Kvalitní výpočet by měl vycházet z jasně definovaného rozsahu a uznávané metodiky. GHG Protocol Corporate Standard poskytuje rámec pro sestavení inventury emisí skleníkových plynů organizace.

Obvyklý postup zahrnuje:

  • Vymezení organizace a hranic výpočtu – určení, které provozy, činnosti a zdroje budou zahrnuty.
  • Stanovení relevantních kategorií emisí – posouzení Scope 1, Scope 2 a případně relevantních kategorií Scope 3.
  • Shromáždění podkladů – například údaje o spotřebě elektřiny, paliv, služebních cestách, dopravě, materiálech nebo odpadech.
  • Volbu emisních faktorů a výpočet – převod dostupných aktivitních dat na množství emisí skleníkových plynů.
  • Kontrolu kvality dat a předpokladů – posouzení úplnosti, přesnosti a omezení použitých údajů.
  • Zpracování výsledků – přehled emisí podle zdrojů a kategorií.
  • Identifikaci možností dalšího postupu – vytipování oblastí vhodných pro podrobnější analýzu nebo snižování emisí.

Výsledkem by měl být srozumitelný a dohledatelný výstup, který vysvětluje nejen výsledné číslo, ale také jeho rozsah, použité údaje a omezení.

V praxi se firmy nejčastěji doporučuje začít se Scope 1 a 2 – tedy emisemi, které mají plně pod kontrolou a mohou je začít ihned snižovat – a teprve v dalším kroku přistoupit k náročnějšímu mapování Scope 3.

Proč firma potřebuje znát svou uhlíkovou stopu

Průmyslový závod s komíny pod modrou oblohou
Velký odběratel potřebuje data od dodavatelů do vlastního Scope 3.
  • Legislativní tlak – i když se zúžil, úplně nezmizel. Evropská směrnice CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive) zavedla od roku 2024 povinnost reportovat nefinanční informace včetně uhlíkové stopy pro vybrané velké firmy. V únoru 2026 ovšem Rada EU schválila v rámci tzv. balíčku Omnibus I zásadní zjednodušení – prahové hodnoty pro povinné reportování se zvýšily na více než 1 000 zaměstnanců a obrat nad 450 milionů eur, čímž se okruh přímo povinných firem výrazně zúžil. To ale neznamená, že by téma pro menší a střední firmy přestalo být relevantní – naopak, řada firem, které již nyní pod přímou povinnost nespadají, v reportingu udržitelnosti dobrovolně pokračuje, protože se z regulatorní povinnosti stal především praktický nástroj řízení a konkurenceschopnosti.
  • Tlak z dodavatelského řetězce. I firmy, na které se přímá zákonná povinnost nevztahuje, se stále častěji setkávají s požadavkem na vyčíslení uhlíkové stopy ze strany svých odběratelů – velké firmy, které samy reportovat musí, totiž potřebují data i od svých dodavatelů (protože nákup materiálů a služeb od dodavatelů spadá právě do jejich Scope 3). Znalost vlastní uhlíkové stopy se tak stává standardem, který trh vyžaduje bez ohledu na to, jestli je nebo není přímo nařízen zákonem.
  • CBAM a další regulace. Firmy dovážející do EU vybrané komodity (železo, ocel, hliník, cement, hnojiva, vodík, elektřinu) musí od 1. ledna 2026 v plném rozsahu plnit požadavky mechanismu uhlíkového cla CBAM, který rovněž vyžaduje přesné vykazování emisí spojených s danými výrobky.
  • Přístup k financování. Banky a investoři stále častěji zohledňují environmentální profil firmy při rozhodování o úvěrech a investicích – znalost a snižování uhlíkové stopy tak může firmě usnadnit přístup ke kapitálu za výhodnějších podmínek.

Jaké jsou výhody, když firma svou uhlíkovou stopu zná

  • Identifikace největších zdrojů emisí a úspor. Výpočet uhlíkové stopy ukáže, kde přesně v provozu firmy vznikají největší emise – a tedy i kde má smysl hledat úspory. Cílená opatření (modernizace zařízení, zefektivnění procesů, investice do energetické účinnosti) přitom velmi často znamenají zároveň nižší spotřebu energií a surovin, tedy přímou úsporu nákladů.
  • Konkurenční výhoda a nové obchodní příležitosti. Firma, která svou uhlíkovou stopu zná a aktivně ji snižuje, může tento fakt využít v komunikaci se zákazníky i při výběrových řízeních – zejména tam, kde odběratelé, veřejné instituce nebo zahraniční partneři environmentální kritéria již dnes zohledňují.
  • Připravenost na budoucí regulaci i požadavky trhu. I firmy, kterých se aktuální podoba CSRD po zpřísnění prahových hodnot přímo netýká, mohou pod tlak dostat požadavky svých velkých odběratelů nebo budoucí legislativní změny. Kdo se tématu věnuje včas a dobrovolně, nebude zaskočen, až se stane povinným, a bude mít náskok před konkurencí, která začíná až na poslední chvíli.
  • Podklad pro reálnou strategii snižování emisí (dekarbonizaci). Bez vyčíslené výchozí hodnoty nelze smysluplně stanovit cíle snižování emisí ani měřit pokrok. Výpočet uhlíkové stopy je proto nutným prvním krokem, na který teprve navazuje promyšlená dekarbonizační strategie – ideálně začínající u snadno dosažitelných opatření s rychlou návratností a postupující k větším investicím.
  • Posílení důvěryhodnosti a firemní pověsti. Transparentní a podložený údaj o uhlíkové stopě (na rozdíl od nepodložených environmentálních tvrzení, na která se navíc zaměřuje rostoucí regulatorní kontrola) buduje důvěru u zákazníků, zaměstnanců i obchodních partnerů.

Proč se do výpočtu pustit s odborným partnerem

Výpočet uhlíkové stopy vyžaduje nejen znalost metodiky GHG Protocol nebo normy ISO 14064, ale i orientaci ve správných emisních faktorech, schopnost systematicky sesbírat provozní data napříč firmou a – zejména u Scope 3 – zkušenost s tím, jak k rozsáhlé a různorodé kategorii nepřímých emisí přistupovat, aby výsledek byl použitelný a důvěryhodný, ne jen formální číslo v šuplíku.

Pomůžeme vám s výpočtem uhlíkové stopy vaší firmy od prvního nastavení metodiky, přes sběr a vyhodnocení dat, až po srozumitelný výstup, se kterým budete moci dál pracovat – ať už ho potřebujete pro komunikaci se zákazníky a bankou, pro odpověď dodavatelům velkých firem, nebo jako první krok k systematickému snižování nákladů a emisí.

Ozvěte se nám a probereme, jaký rozsah výpočtu (Scope 1–2, nebo i Scope 3) dává pro vaši firmu v tuto chvíli největší smysl.

Časté dotazy

Co jsou Scope 1, 2 a 3?

Tři okruhy emisí podle GHG Protocolu. Scope 1 jsou přímé emise z vlastních zdrojů, Scope 2 nepřímé emise z nakupované elektřiny, tepla a chladu, Scope 3 ostatní nepřímé emise v celém dodavatelsko-odběratelském řetězci, rozdělené do patnácti kategorií.

Podle jaké metodiky se uhlíková stopa počítá?

Nejrozšířenější je GHG Protocol. Alternativou je norma ISO 14064, která upravuje vykazování emisí, jejich ověřování i projekty na snižování emisí.

Musí malá firma znát svou uhlíkovou stopu?

Přímá povinnost po zpřísnění prahů balíčkem Omnibus I dopadá na firmy s více než 1 000 zaměstnanci a zároveň s obratem nad 450 milionů eur. Menší firmy se k požadavku dostávají přes velké odběratele, kteří potřebují data do vlastního Scope 3, a přes banky.

Čím se má začít?

U Scope 1 a Scope 2, tedy u emisí, které má firma plně pod kontrolou a může je začít rovnou snižovat. Náročnější mapování Scope 3 přichází na řadu v dalším kroku.

Zdroje

Řešíte tohle u sebe ve firmě?

Napište nám, co po vás chtějí. Ozveme se do jednoho pracovního dne a řekneme, co s tím.